Unie vydavatelů
 
Výběr ročníku: 

Unie vydavatelů vznikla před 25 lety



Vytahuji fascikly, které jsem neotevřel téměř čtvrt století. Rozevírám desky s výstřižky z dobových novin a připomínám si události, nad nimiž se již dávno zavřela voda. Privatizace Poštovní novinové služby, privatizace tiskárny Česká typografie. Jistě nemám vše, co tehdy bylo napsáno, ale i tak mě po letech překvapuje, kolik článků tehdy na tato témata vyšlo. Jen v mém archivu jsou jich stovky.

O co šlo? Vycházelo tehdy u nás několikanásobně více deníků než dnes a postkomunistická distribuce nefungovala. Neuměla správně zásobit prodejní místa, neuměla optimalizovat remitendu. Vydavatelé oprávněně pociťovali, že jsou zásadně poškozováni. Do toho přišlo Ministerstvo pro privatizaci národního majetku s nápadem, že z distribuční sítě vyčlení kiosky a prodá je jednotlivě v tzv. malé privatizaci. To, že to může vést k úplnému ochromení prodeje tisku, vláda odmítala řešit.

Noviny sice vznikaly – celkem jednoduše tak, že někdo dal dohromady redakci, která začala připravovat obsah, ale kapacita tisku byla omezená. Deníky Svobodné slovo a Lidová demokracie měly na Václavském náměstí předválečné rotačky, které už tiskly tak, že tiskařská čerň na papíře prakticky nebyla vidět. Strana a vláda v osmdesátých letech připravila výstavbu moderní tiskárny pro Rudé právo, Zemědělské noviny a další stranické tiskoviny. Nové rotačky měly nahradit staré, které stranický tisk dosud používal. Když přišel listopad 1989, vznikla nová situace. V chodu zůstaly všechny rotačky a tiskárna Rudé právo přejmenovaná na Českou typografii se stala v prostoru, kde dnes stojí kancelářský komplex Florentinum, největší tiskárnou v zemi, která postupně začala tisknout všechny staré i nové deníky a denně jich tak v jednu dobu tiskla až dvanáct.

Privatizace distribuce a privatizace tiskáren se tak stala jedním z hlavních úkolů, které řešila nově vzniklá Unie vydavatelů denního tisku. Její založení začali připravovat už v roce 1990 Jiří Matouš (za Economii), Petr Schönfeld (za Zemědělské noviny), Bořek Hanuš Zlaté pero svobody, které v roce 1969 udělil FIEJ “československým novinářům bojujícím za svobodu”. Plastika čekala v pařížském sekretariátu 22 let, než mohla být předána.

(za Mladou frontu resp. Mafru) a já za Lidové noviny. Všichni jsme v nových podmínkách cítili, že ač konkurenti, máme stejné zájmy právě ve vztahu ke společnostem, na nichž jsme záviseli, a které dosud patřily státu. Velmi rychle se k těmto společným zájmům přidaly otázky daňové, tiskový zákon, projekt na odstátnění ČTK, výzkum čtenosti, později i monitoringu reklamy apod.

Časopisy tehdy pod takovým existenčním tlakem nebyly a navíc měly svou asociaci – Svaz vydavatelů a knihkupců, který se transformoval z předrevoluční doby a navazoval na podobné svazy z období před rokem 1948.

Jiří Matouš, který žil dvacet let ve Francii, měl velmi dobré zkušenosti z fungovaní vydavatelských sdružení na Západě. Lidové noviny se těšily velké pozornosti v zahraničí, jako noviny spojované s Václavem Havlem. Poutaly svým příběhem transformace samizdatového periodika o nákladu několika set kusů na prestižní deník. To mi otvíralo dveře k zahraničním vydavatelstvím a Mezinárodní federaci vydavatelů novin - FIEJ (dnes WAN-IFRA). Ještě než vznikla naše Unie, nabídl mi generální ředitel FIEJ Timothy Balding, abych zastupoval Československo jako individuální čestný člen. FIEJ pak pomohla vzniku Unie vydavatelů. Díky této souhře okolností a spolupráci byla (tehdy ještě) československá Unie vydavatelů denního tisku přijata do mezinárodního společenství vydavatelů, jako vůbec první asociace vydavatelů ze zemí postkomunistické Evropy a já jsem měl tu čest, pronést zahajovací projev na Světovém novinovém kongresu v roce 1991 v Aténách. Symbolické bylo, že za předsednickou tribunou se mnou tehdy seděl, a další úvodní projev měl generální tajemník NATO Manfred Wörner. Pádu železné opony a obnově svobodného tisku v postkomunistických zemí přikládal Západ obrovský význam.

Členy Unie vydavatelů se rychle stali všichni významní vydavatelé. Stranou ovšem zůstal Josef Kudláček, vydavatel inzertního periodika Annonce, který převzal po Občanském fóru vydávání Občanského deníku a změnil jeho název na Český deník. Český deník se formoval jako nesmiřitelně pravicový list a všechny ostatní noviny označoval za levicové, komunistické, postkomunistické apod. Velmi rychle se vymezil i proti aktivitě Unie vydavatelů při privatizaci tiskáren a distribuce. Kudláček chtěl PNS rozbít, zrušit a nahradit ji systémem tzv. regionálních distribučních monopolů. Žil do roku 1989 v Německu, kde tento systém v rozměru a podmínkách Německa funguje. Svému cíli věnoval obrovské úsilí. Loboval v parlamentu, připravil vlastní verzi zákona, ale zejména mu poskytl neuvěřitelný prostor ve svém listě. Český deník se tak stal tribunou pro osobní útoky na prvního předsedu Unie vydavatelů Petra Schönfelda, na mě a na další představitele Unie vydavatelů. Za všechny jen několik titulků: Unie vydavatelů zuří, Hrozí tiskový supermonopol, Vydavatelé kontra distribuce tisku, Správní chlapci z Unie, Neohrožený rek akciovek (to bylo o mně, vyčítalo se mi, že jsem členem představenstva PNS i České typografie – do obou státních firem mě ovšem jmenovala vláda), Unie v začarovaném kruhu, Lobby levicového tisku, Monopol na pravdu apod. Články byly většinou v rozsahu půl novinové strany, ale vycházely i celostránkové. Jejich charakter byl ostře difamační. Když jsme byli označeni za mafii, Kudláčka jsme zažalovali a soud vyhráli, ale jak už to v Česku bývá zvykem, pravomocný verdikt padl po letech a Kudláček v době, kdy už to nikoho nezajímalo někde uvnitř svých novin otiskl krátkou soudem nařízenou omluvu.

Souboj s Unií vydavatelů Josef Kudláček sice nevyhrál, ale spor rozdělil politickou scénu. Vyjadřovali se k němu ministři, poslanci, předseda Úřadu pro kontrolu hospodářské soutěže. Tato politizace čistě odborné záležitosti „péenesce“ samozřejmě uškodila. Vláda se bála ji zprivatizovat tak, aby v ní mohli mít vydavatelé menšinové podíly a vykonávat tak odbornou kontrolu. Trvalo řadu let, než se distribuce ze zpackané privatizace vzpamatovala. Na začátku roku 1992 byla situace tak kritická, že Unie vydavatelů vydala prohlášení, které otiskly noviny všech členů. Unie v něm vyzvala vládu, aby zastavila privatizaci PNS, protože distribuci hrozí bankrot, který by způsobil druhotnou platební neschopnost vydavatelů a v důsledku toho i zánik řady novin.

Ani privatizace tiskáren Česká typografie v Praze a Moravská typografie v Brně neproběhla optimálně. Zejména na to doplatila brněnská tiskárna, která brzy po privatizaci zkrachovala. Unii vydavatelů se však podařilo zabránit realizaci nápadu některých politiků, aby tiskárnu, dříve vlastněnou Rudým právem, získal s nimi spojený deník. Nejdříve hrozilo spojení s Občanským deníkem blízkým Občanskému fóru a Občanskému hnutí a později s Telegrafem blízkým ODS. Takové propojení tiskárny s jedním deníkem by samozřejmě znamenalo jeho významné ekonomické zvýhodnění a současně znevýhodnění všech jeho konkurentů, protože v tisku novin neexistovala alternativa.

Sotva Unie vznikla, přišel nečekaný požadavek z Paříže. Na jaře 1992 odřekla země, která měla organizovat každoroční Světový novinový kongres. Vedení FIEJ se nás dotázalo, zda by nebylo možné uskutečnit kongres v květnu v Praze. Neměli jsme absolutně ponětí, jak rozsáhlá práce to je, zorganizovat kongres. Dnes vím, že světové vydavatelské kongresy připravují týmy o desítkách lidí mnoho měsíců, a při samotném kongresu asistuje mnoho desítek pořadatelů, hostesek apod. V Československu rok po pádu komunismu navíc dosud nefungovala dnes běžná infrastruktura cestovek, dopravních společností, hotelů apod. Tyto organizace existovaly, ale jejich úroveň se spíše blížila socialistickým podnikům, než firmám se západní úrovní nabídky služeb.

45. Světový novinový kongres jsme s naším tříčlenným sekretariátem uspořádali. Proběhl v hotelu Atrium (dnes Hilton), který jediný disponoval dostatečně velkým sálem. Výše uvedené nedostatky plně vynahradila účast Václava Havla, který byl pro západní účastníky silným magnetem. Jeho esej o novinách, kterou při zahájení přednesl, byl mnohokrát citován a je možné ho najít v jeho sebraných spisech. Při slavnostním ceremoniálu mu navíc asistovala další ikona obránců lidských práv – právě z vězení propuštěný jihoafrický disident Nelson Mandela. A ke všemu československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier při zahájení kongresu převzal Zlaté pero svobody, které v roce 1969 udělil FIEJ “československým novinářům bojujícím za svobodu”. Plastika čekala v pařížském sekretariátu 22 let, než mohla být předána. Jiří Dienstbier byl v roce 1968 jedním z nejznámějších novinářů. Jestliže nyní přebíral cenu ve funkci ministra zahraničí první svobodné vlády po pádu komunismu, byl to další symbol, který z kongresu v Praze dělal zážitek, na který jeho účastníci vzpomínali ještě po letech. Je třeba také dodat, že tím, kdo cenu, již Dienstbier převzal, opatruje, je dodnes Unie vydavatelů.

45. světový novinový kongres v Praze, 25. 5. 1992. Před zahájením kongresu diskutují prezident Václav Havel, ministr zahraničí Jiří Dienstbier a prezident Světové asociace novin FIEJ (WAN-IFRA) Jan Nouwen. © ČTK/Vladimír Černík, 1992



Prvním standardním profesionálním problémem, který Unie řešila, byl jednotný výzkum čtenosti. Jak se profesionalizovala mediální scéna, a také se začal standardizovat reklamní byznys, vyvstala potřeba jednotných dat – jednotné měny, která by byla uznávána v celé branži. Začala probíhat diskuze s mezitím vzniklou Asociací reklamních agentur (dnes AKA), s nově vzniklými privátními rozhlasovými stanicemi a také s televizemi – na začátku s veřejnoprávní televizí a s novou soukromou televizí Nova. Tak vznikla nová asociace Sdružení komunikačních a mediálních organizací (SKMO). Založila je Unie vydavatelů denního tisku, Asociace provozovatelů soukromého vysílání, která sdružovala nová soukromá rádia, televize a ARA. Ale ještě než organizace vznikla a tendr na celý výzkum vypsala, dohodli se dva představitelé velkých vydavatelství – Michal Voráček za Ringier a Vlastimil Košťál za síť regionálního tisku (dnes VLP), že dají finanční garanci výzkumníkům ze společností GfK a Aisa Media (pozdější Median), kteří začnou výzkum připravovat. Doba byla tak rychlá, že nebylo možné čekat. Tak se v roce 1994 zrodil MEDIA PROJEKT , který dodnes představuje kontinuální výzkum čtenosti.

Unie vydavatelů denního tisku sehrála hned po svém vzniku neocenitelnou roli pro své členy i obecně pro svobodný vydavatelský a mediální byznys v České republice.

Michal Klíma
Iniciátor a jeden ze zakladatelů Unie vydavatelů
Vydavatel a CEO Tablet Media, a. s.