Unie vydavatelů
 
Výběr ročníku: 

Přehled některých obecně závazných právních předpisů týkajících se vydavatelské činnosti

Rok 2014 byl v oblasti právní regulace vydavatelské branže (ať již tištěné či elektronické) především ve znamení dvou věcí – nového občanského zákoníku a rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie. Změn ale doznaly i některé jiné předpisy.

Občanský zákoník – zásadní změna soukromého práva
Zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, zasáhl zásadním způsobem nejen vydavatele, ale všechny subjekty soukromého práva. Vedle nutnosti přizpůsobit svoje smlouvy a všeobecné obchodní podmínky novému zákonu, což byla povinnost, která postihla všechny podnikatele, přinesl nový občanský zákoník také změny do úpravy ochrany osobnosti a dobré pověsti právnických osob. Je ovšem třeba podotknout, že odchylky od předchozí úpravy pravděpodobně nejsou tak významné, aby znamenaly zásadní odklon od dosavadního přístupu soudů k této problematice. Změna občanského zákoníku je ovšem doprovázena také významnou změnou v příslušnosti soudů, která byla provedena novelou občanského soudního řádu. Od 1. 1. 2014 totiž spory o ochranu osobnosti fyzických osob a spory o uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona rozhodují v prvním stupni okresní (obvodní) soudy, namísto dosavadních krajských soudů. Příslušnost krajských soudů pro spory ohledně ochrany názvu a pověsti právnických osob však zůstala zachována.

Změny dalších předpisů Dílčí změny doznal v roce 2014 i autorský zákon (č. 121/2000 Sb.), kde byla novelou č. 228/2014 Sb. mj. zavedena úprava osiřelých děl (v návaznosti na směrnici EU č. 2012/28/EU). Ke změně došlo i v oblasti ochrany práv z duševního vlastnictví (byť z pohledu vydavatelů nejde o zásadní úpravu), kde byl dosavadní zákon č. 191/1999 Sb. nahrazen novým zákonem č. 355/2014 Sb. o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví.

Novela zákona o dani z přidané hodnoty č. 196/2014 Sb., zavedla s účinností od 1. 1. 2015 změny v oblasti místa plnění u elektronických služeb, kterými se rozumí služby mj. dodávky elektronických novin a časopisů. Zákon zavádí nové zvláštní pravidlo pro stanovení místa plnění u těchto služeb osobě nepovinné k dani a to tzv. zvláštní režim jednoho správního místa (mini one stop shop).

Rozhodovací činnost Soudního dvora EU
Rok 2014 byl mimořádně bohatý také na zásadní rozhodnutí Soudního dvora EU, která ovlivnila či v budoucnu ovlivní zejména oblast elektronických médií. Soudní dvůr EU se ve svém rozhodnutí C-435/12 ve věci ACI Adam BV c. Stichting de Thuiskopie ze dne 10. 4. 2014 nepřímo vyjádřil tak, že nelegální není jen pirátské uploadování autorských děl na internetové úložiště, ale i stahování děl z úložišť. I ti, kdo „pouze“ stahují autorská díla bez souhlasu nositelů autorských práv, tak porušují právní předpisy.

Dalším zásadním rozhodnutím byl případ C 466/12 – Nils Svensson v. Retriever Sverige AB. Soudní dvůr v něm rozhodl, že hypertextový odkaz není užitím díla, které by podléhalo souhlasu autora odkazovaného díla. Bohužel, pro toto své v principu správné rozhodnutí zvolil ESD poněkud nešťastnou argumentaci tzv. absenci nové veřejnosti. Zároveň pak ve svém rozsudku Bestwater International GmbH z 21. 10. 2014 Soudní dvůr EU tento přístup rozšířil i na tzv. embedding, resp. framing. Proto jsou rozsudky Svensson a Bestwater podrobovány poměrně značné kritice.

Posledním zásadním rozhodnutím Soudního dvora EU týkajícím se autorských práv byl případ UPC Telekabel Wien GmbH v. Constantin Film Verleih GmbH (C 314/12, ze dne 27. 3. 2014). V tomto případě se Soudní dvůr EU zabýval výkladem čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, který zní: „Členské státy zajistí, aby nositelé práv měli možnost žádat o soudní zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování autorského práva nebo práv s ním souvisejících.“ Soudní dvůr EU řešil, zda poskytovatel internetového připojení může být považován za takového zprostředkovatele, když sám nemá s tím, kdo nelegální obsah nabízí (provozovatel úložiště) žádnou smlouvu. Soudní dvůr EU došel k závěru, že: „osoba, která na webových stránkách zpřístupňuje bez souhlasu autorská díla, využívá služeb poskytovatele internetového připojení těch osob, které si tyto předměty prohlížejí, kterýžto musí být považován za zprostředkovatele“ a to bez ohledu na existenci či neexistenci smlouvy. V tomto případě tak Soudní dvůr EU potvrdil, že poskytovateli internetového připojení může být národním soudem uloženo zablokovat přístup k internetové stránce, která nabízí nelegální obsah porušující autorská práva. Soudní dvůr EU dále výslovně uvedl, že pro vydání soudního příkazu vůči poskytovateli internetového připojení nemusí nositelé autorského práva prokázat, že někteří klienti uvedeného poskytovatele skutečně sledují na dotčených webových stránkách autorská díla, protože směrnice 2001/29 vyžaduje, aby opatření, která musí členské státy přijmout k dosažení souladu s touto směrnicí, měla za cíl nejen ukončení porušování autorského práva a práv s ním souvisejících, ale také předcházení dalším porušováním.

Posledním loňským zásadním rozhodnutím Soudního dvora EU, o kterém se zmíníme, byl rozsudek ohledně práva být zapomenut v rámci vyhledávačů v případu C-131/12 (tzv. rozsudek Google Spain). Soudní dvůr EU se ve výše uvedeném rozhodnutí zabýval několika zásadními otázkami týkajícími se výkladu Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, a to ve vztahu k internetovým vyhledávačům.

Zásadní otázkou bylo, zda se má vůbec výše uvedená směrnice na činnost vyhledávačů vztahovat, protože vyhledávače jen indexují údaje, které již byly zveřejněné na některé zdrojové webové stránce. V rámci toho muselo být vyřešeno, zda se fyzická osoba, která se chce domáhat toho, aby její osobní údaje nebyly na internetu dostupné, má obrátit výlučně na provozovatele webové stránky, na níž byly její údaje zveřejněny, nebo se může domáhat po provozovateli vyhledávače, aby znepřístupnil tyto údaje v rámci vyhledávání.

Soudní dvůr EU došel k jednoznačnému závěru, že činnost vyhledávače v rámci vyhledávání je zpracováním osobních údajů. V návaznosti na to pak soud vynesl (poněkud překvapivý) verdikt, že soukromé osoby – jednotlivci mají právo na to, aby vyhledávače odstranily z výsledků vyhledávání soukromé a citlivé informace o nich, a to i když jsou pravdivé, ale již nejsou aktuální. Soud zároveň rozhodl, že fyzická osoba se může dožadovat výmazu svých osobních údajů nezávisle jak na provozovateli stránky, tak na provozovateli vyhledávače, přičemž je myslitelné, že zatímco na zdrojové stránce mohou data o této fyzické osobě zůstat, vyhledávač bude povinen jejich celosvětovému rozšíření formou indexace pro vyhledávače zabránit.

Úřad na ochranu osobních údajů
Úřad pro ochranu osobních údajů koncem května varoval v souvislosti s kauzou „Nagygate“ média před zveřejňováním informací soukromého charakteru, které pocházejí z odposlechů v rámci trestních řízení. Dle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů se v takovýchto případech nemohou média odvolávat na veřejný zájem nebo se obhajovat tvrzením, že politik nemá nárok na ochranu soukromí. Takovýto přístup je však sporný a o finálním výkladu tak budou muset rozhodnout soudy.

Rozhodnutí českých soudů
Rok 2014 přinesl i několik zajímavých rozhodnutí českých soudů. V rámci řízení 5 Tdo 120/2014 se Nejvyšší soud vyjádřil mj. k tomu, zda informace sdílené v rámci peer-to-peer sítí je možné považovat za soukromé. Soud tento názor odmítl, když výslovně uvedl: „Obviněný navíc zastává mylné přesvědčení, že byl narušen jakýsi jeho „soukromý prostor“ tím, že další subjekt využil přístupu k předem vyhrazeným souborům v jeho počítači. Princip tzv. peer-to-peer (P2P) sítí podrobně rozvedl již soud prvního stupně ….. Nejvyšší soud tak může pouze zopakovat, že již z účelu těchto sítí, kterým je vzájemné sdílení především multimediálních souborů mezi jejich uživateli, jasně vyplývá jejich veřejný charakter. Každý jednotlivý uživatel sám vědomě a dobrovolně „nabízí“ vybrané soubory, které jsou umístěné v paměti jeho počítače, ke sdílení ostatním uživatelům dané sítě. Takto vyhrazená část dat je tak přístupná jakémukoli uživateli příslušné sítě, nelze proto souhlasit s názorem obviněného, že byl narušen jeho soukromý prostor či jeho osobností práva.“

Nejvyšší soud ČR dále v rozhodnutí sp.zn. 5 Tdo 171/2014 z 8. 10. 2014 zaujal stanovisko k určení náhrady škody, kterou by měl pachatel trestného činu porušení autorského práva podle § 270 trestního zákoníku uhradit nositelům práv. Soud odmítl praxi, která výši škody určovala vynásobením běžné ceny filmů, které byly staženy z nelegálním kopie, počtem těchto filmů. Nejvyšší soud došel k závěru, že takto nelze škodu určit, protože ne všichni ti, kdo si filmy stáhli, by si je skutečně koupili. Soud uvedl, že je třeba přihlížet k vícero faktorům a pokusit se určit „férovou“ výši škody (ušlého zisku) podle toho, jaké příjmy skutečně autorům z důsledku jednání pachatele ušly. Podle soudu by k tomu měl sloužit znalecký posudek. Soud ale zároveň vyslovil názor, že případná nízká výše náhrady škody, která bude přiznána, není na překážku, aby byl podle okolností daný čin posuzován podle přísnější trestní sazby jako spáchaný ve značném rozsahu (pro tyto účely by již mohl mimo jiné hrát roli i počet nelegálně stažených kopií).

Zajímavá soudní rozhodnutí byla vydána i v dalších oblastech. Např. Nejvyšší správní soud se v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012-62 vyjádřil ve prospěch širokého poskytování informací o platech ve veřejné sféře.

Připravované právní předpisy
V právní oblasti se Unie vydavatelů samozřejmě zabývala i připravovanými právními předpisy. To se týkalo prosazení snížení sazby DPH pro tisk, připomínkováno bylo i připravované obecné nařízení EU o ochraně osobních údajů, které může podstatně ovlivnit svobodu tisku (přijetí nařízení je aktuálně očekáváno nejdříve pro rok 2016). Unie vydavatelů se dále ve spolupráci s jinými oborovými sdruženími zabývala i případnou změnou úpravy tzv. spotřebitelských loterií tak, aby více reflektovala potřeby praxe při současném zachování vysoké úrovně ochrany spotřebitelů. Oblast spotřebitelských loterií byla donedávna v návaznosti na zákonnou úpravu v zákoně č. 202/1990 Sb. blíže rozvedena ve stanovisku Ministerstva financí z roku 2006, které však bylo ministerstvem prohlášeno za překonané. Finanční úřady zároveň začaly pokutovat některé hry, které byly donedávna považovány za souladné se zákonem. V současnosti tak chybí podrobnější „návod“ pro praxi, které herní koncepty jsou přípustné a které nikoliv. Několik oborových asociací (včetně Unie vydavatelů) se proto obrátilo na Ministerstvo financí se žádostí o vyřešení vzniklé situace.

Ministerstva financí a úpravy loterií se týkala i další aktivita Unie v oblasti připravovaných právních předpisů. Zveřejněn byl totiž návrh nového herního zákona (zákona o hazardních hrách) a prováděcích předpisů k němu, které by měly mimo jiné zavést uveřejňování povinného upozornění na škodlivost hazardních her u každé reklamy na ně, odpovědnost šiřitele i za obsah reklamy na loterie a zákaz přímého odkazu z reklamy umístěné na internetové stránce na internetovou stránku, na které je hazardní hra provozována. Unie vydavatelů se k výše uvedeným návrhům vyjádřila v rámci připomínkového řízení kriticky. Jedním z argumentů proti připravované regulaci bylo vedle skutečnosti, že podle názoru Unie nepovede k větší ochraně proti hazardním hrám, i to, že nebude vynutitelná vůči šiřitelům reklamy stojícím mimo českou jurisdikci. Šiřitelé reklamy v České republice tak budou bez adekvátního důvodu znevýhodněni oproti zahraničním subjektům. Podle posledních zpráv je přijetí nové regulace hazardu odloženo na rok 2017.

Výše uvedeným tématům se bude Unie vydavatelů samozřejmě věnovat i v roce 2015. Dále pro rok 2015 očekáváme opět debatu o změně výše DPH, pozornost bude třeba věnovat i snahám Ministerstva kultury o novelizaci mediálních zákonů, což by se mělo týkat zejména zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.



JUDr. Vladan Rámiš, Ph.D.
MAFRA, a. s.
prokurista společnosti
právník, předseda Rady pro mediální právo Unie vydavatelů